Záchvaty smutku a pláče

9. června 2015 v 11:40 | Smolař
Nikdy jsem neměla ráda červen. Odjakživa to byl měsíc, kdy učitele šílí, protože se uzavírají známky, já šílím z učitelů a ze spolužáků, máma šílí ze mě a já zase šílím z ní. Právě kvůli tomuhle stresu, kterému nás učitele snad i schválně vystavují, jsem vždycky s mámou a bratrem někam odjela. Ať na chatu do jižních Čech, tak třeba do Egypta nebo někam ke Středozemnímu moři. Byla to naše tradice, jít do školy, hodit na stůl uvolnění a odjed na letiště s tím, že nám za pár hoin letí letadlo... Ten zmatek jsem milovala, to zjištění, že jsem si zapomněla tohle a tohle, protože jsem pospíchala. Ty lety letadlem, jízdy autobusem, dokonce i turbulence mě bavily...
Jenže...
Žádná tradice není věčná. Ta naše skončila v roce 2013 a už druhým rokem je pro mě červen měsícem pláče, smutku a stesku.

 

Tů dů list

8. června 2015 v 21:20 | Smolař
Někteří o mně říkají, že mám mnoho svých osobních cílů, které prostě musím splnit, které musím škrtnout ze svého "to do listu" a pak tím seznamem někomu mávat před obličejem a smát se, že jsem lepší než on, i když nejsem.
Přiznávám, že jsem vážně měla papír, kterej se jmenoval "to do list" a měla jsem tam několik bodů, co chci splnit. Jenže jem ho pak ztratila, sepsala si novej (kterej je nevim kde v krabicích po stěhování) a na starej zapomněla.
Mám tendenci si dávat tyhle citově důležitý věci třeba do batohu, který nosím skoro furt a tak chci mít seznam furt u sebe... Jenže zapomínám.
Nom... Dneska jsem pořebovala batoh, který jsem tak před čtyřmi lety nosila, prohrala kapsy a našla tři věci:
1) Odznak z tábora
2) Pětikilo, co mi dal táta za narozeniny
3) To do list - původní
Samozřejmě, že jsem si sedla a po paměti si srovnávala, co se objevilo na mém "to do listu", který je ztracen někde v krabicích. Furt tam mám napsáno: "Napsat něco, co by se lidem líbilo" - takhle nepřímo píšu "napíšu knihu", pak tam mám to, že zhubnu... Lol.
Ale taky tam je několik věcí, co popravdě nechápu... Mám totiž takovej talent psát v neurčitých věcech, aby ten, kdo to případně našel, netušil, co jsem tím měla na mysli. Takže jo, nemám napsáno "zhubnu", ale mám napsáno "stanu se pírkem" - 12letá inteligence.
Jenže ať přemýšlim, jak přemýšlim... Na tohle za boha nemůžu přijít

Nekouřím, nepiju, nefetuju

5. června 2015 v 17:58 | Captain
Nekouřím, nepiju, nefetuju, neflákám se do noci po barech, netahám se celé dny s někým po venku, učím se, čtu, občas sportuju, snažím se zdravě jíst, navštěvuju prarodiče, pomáhám příbuzným a
... Nehorázně mě to sere...
 


Chci to jenom zkusit...

5. června 2015 v 15:41 | Smolař
Už několik let mám kamarádku, na základce jsme spolu trávili 90 % svého času, teď na střední už jenom 50 % času. Jsme jako Yin a Yang, ona je malá a hubená, já jsem vyšší a... nehubená, ona je sportovně nadaná, já jsem spíše na "inteligenci". Ona ví, co chce být, já nemám páru, co si dám k večeři. Ona miluje zdravou stravu, já sotva jim. Ona miluje pop, já miluju hard rock. Jsme každá jiná, ona má přátele, ona si vede i u opačného pohlaví, ona střední přijala dobře, učí se perektně, já špatně navazuju vztahy, opačný pohlaví neznám a od poloviny prváku mám depresi ze školy.
Takhle to je alespoň tento školní rok, minulý školní rok jsme byly obě dvě trochu jiné, to však není podstatné. Teď mě však zajímá, co kdybych si s ní na jeden den vyměnila tělo, myšlenk, pocity, přátele... Co kdybych jednoho dne žila její život a ona ten můj?
Chtěla bych to zkusit, chtěla bych prožít jeden den očima optimisty, smát se, povídat si s lidma, prožít zase tu chvíli, kdy dostanu jedničku z písemky, prožít jeden den jako premiantka třídy. Kdyby ona prožila jeden den pesimisty, dostala pár trojek, čtyřku a třeba při troše štěstí jednu dvojku... Poznamenalo by mě to do budoucna? Kladně nebo záporně? Pomohlo by mi, kdybych viděla její den? Asi ne, spíše bych jí jenom záviděla a ona by byla šťastná, že moje dny nemusí žít každým dnem.
Takže se ptám, co takhle prožít den v jejím tělě, ale s mojí hlavou? Kdybych se chovala tak odtažitě a pesimisticky na jejím místě, stlo by se něco, co by mě prostě donutilo usmát se a pomohlo by mi to? A co ona? Pomohl by mi její optimismus nějak ve škole?
Teď se tak ptám... Co to tady zase píšu za koninu?

Jsem vzduch...

4. června 2015 v 14:59 | Smolař
Mám poměrně dost témat a věcí, co bych sem chtěla napsat už jenom z důvodu, abych to mohla vypustit z hlavy, ale jsem nějak líná to vypsat... Jenže teď už ležim skoro tři týdny doma, protože jsem nemocná, tak tedy něco sepíšu a třeba tenhle "blog" i oživim častějšíma kecama o ničem.
O čem ale napsat? Tak asi... Připadám si, že jsem vzduch. Otrávenej vzduch.
Jak jsem zmínila, už tři týdny jsem doma, jeden týden maturitní volno a pak mě skolila borelióza, takže ležim doma s tím, že si ještě minimálně poležím, budu brát antibiotika, které ze mě dělají roztroušenou, hyperaktivní osobu s neustálou depresí, co má nechuť k jídlu. Tak nějak se mi hlavně blíží zkouškových čtrnáct dní ve škole, vlastně je to až příští týden, ale to nebudu ve škole, takže to všechno budu muset stihnout ve čtyřech dnech a... Snažim se opisovat ty zápisky, co jsem si někde sehnala, ale prostě... Já se nedokážu soustředit absolutně na nic. Dám si ohřát večeři, jenom si odběhnu a pro večeři se vrátim v deset večer, protože prostě zapomenu. Nebo jsem pak u tý večeře seděla, jedla, zarazila se, a když se probrala, tak jídlo zcela studený a půl hodina života v háji... Nedokážu ses soustředit na učení, na čtení, na sledování seriálů... Vůbec nevim, jak to všechno stihnu, ale tenhle můj problém s učením nechám bejt, spíše napíšu to, co mě štve a zároveň zklamalo.

Kam dál