Pozdní úvaha na to, co vlastně jednou bude

30. ledna 2015 v 23:27 | Smolař
Celý den byl dnes ve znamení přemýšlení, úvah a tmy. Nikde jsem neviděla duhu, ani jsem si nepřála ji vidět. Přála jsem si vidět hvězdy a vyčíst z nich budoucnost. Četla jsem knížku, uvažovala nad oblíbenou postavou v ni, zarazila se, knihu odložila a lehla si do postele. Dívala jsem se na bílý strop a přitom přemýšlela o tom, co bude potom. Položila jsem si otázku:
"Za deset nebo dvacet let... Co bude? Ničím se tu kvůli fiktivním postavám, pláču, směji se s nimi, trpím jejich bolestí, chápu jejich city lépe, než city svých vrstevníků a přátel. Co však za deset let? Budu stále soucítit s Frederickem? Budu ho chtít chytit za ruku, budu s ním chtít ležet na louce a pozorovat mraky? Nebo s kým tam budu ležet? S přítelem, manželem, či poukým kamarádem? Nebo tam budu ležet sama? Či tam snad nebude ležet nikdo?"

Svůj život jsem zasvětila knihám, seriálům a příběhům psaným vlastní rukou. Je mi šestnáct let, "sladkých" šestnáct. Stále mám svoje imaginární přátele, své bolíbené seriálové postavy, svoje milované knižní postavy a troufám si říct, že mám i postavy, které miluji. Jenže tyhle postavy tu nebudou navždycky. Jednou přijde den, kdy smažu složky z počítače s názvem Game of thrones nebo Doctor Who, či snad American Horror Story. Jednou přijde den, kdy pohladím obálku knihy s názvem Hostitel a řeknu si: "Ach, Iane, Melanie, Jarade, Kyle, Jamie, Jebe, Wando... Na vás jsem již stará. Co jste vlastně zač? Proč jsem vás dříve tak bezmezně milovala?"
Jednou přijde den, kdy budu prohrabovat staré věci, rozevřu sešit a z něho na mě vykoukne skic muže. Havranní vlasy, bouřkové oči za brýlemi, arogantní výraz a hubená postava. Budu na ten skic koukat a přitom se ptát, co jsi zač? Co děláš v mém sešitě? Kdo tě do něj nakreslil? Aniž bych věděla, že jsem dříve tuhle smyšlenou postavu zbožňovala právě pro ten arogantní výraz.
Co když se jednoho dne prostě probudím a budu se cítit prázdná, marně budu ve své hlavě hledat ta jména, na která jsem myslela každý den ve škole o hodinách, při cestě autobusem, o dlouhých, bezesných nocích v posteli. A pak třeba někde uslyším jméno. Třeba Sebastian. Vzpomenu si na černé oči, bělostné vlasy a karmu černější, než havranní křídla. Vzpomenu si na vše zlé, co provedl, ale už si nevzpomenu na to, co jsem na něm milovala. Čím mě uchvátil, proč jsem plakala, když jeho tělo padlo mrtvé k zemi. Mozek vědět bude, ale srdce si osobu nedokáže zařadit. Bude mi lhostejný jako mi zrovna nyní je lhostejný někdo zcela jiný.
Třeba to takhle vyměním, budu se zajímat o osobu mě nyní zcela nepotřebnou, lhostejnou a cizí, třeba ji budu i milovat. Budu s ní chtít mít děti, sdílet s ní život a zcela zapomenu na tu osobu, kterou miluji dnes. Problém je, že ona neexistuje, ale ta lhostejná ano.
Jednou budu třeba zcela jiná, knihy, seriály a příběhy mi protečou mezi prsty a já se budu dívat na hvězdy s tím, že v nich hledám odpovědi na otázky o svém životě. Nebudu hledat odpovědi na otázky o životě neexistujících.

Ps. Oni prý neexistují, ale já věřím, že ano. alespoň v mém srdci... Ale co za deset let?


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 fakynn fakynn | E-mail | Web | 1. února 2015 v 16:41 | Reagovat

Ale některé filmy, seriály, knihy, vzpomínky a postavy jsou nesmrtelné. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama