Únor 2015

... Co kdybych se zabila?

24. února 2015 v 21:30 | Smolař
Jsem puberťák, nemyslete si tedy o mně nic zlého, ale tahle myšlenka přeci musela napadnout každého z nás. Asi jako většina mých problémů a podobných, dost pesimistických myšlenek a občasným "depresí" (to nejde tak nazvat, ale jiný název mě nenapadá), jsem si tuhle otázku položila v dobu, když jsem na střední pobývala tak dva, maximálně tři měsíce.
Škola mě nebavila, ani jsem si moc nerozuměla se spolužáky, měla jsem bídné známky, rodina se začala hádat mezi sebou a já byla prostředníkem... Prostředník je sakra hnusný post, ale to je jiná...
Prostě jsem jednou seděla na své posteli, učila se němčinu, z které mi vycházel dosti špatný průměr... A taky mi vyšla dost špatná známka. Učila jsem se a nic nevěděla, němčina je moje slabost, neuměla jsem ji, neumim a nikdy umět nebudu. Snažila jsem se to všechno napsat na velký test z lekce a nemusím napovídat, že jsem neuspěla.
Šrotila jsem se do noci, vše jsem uměla, ale řpesto jsem dostala z písemky za pět... V tom testě bylo více červené, než vůbec mé modré propisky, kdo by se v té chvíli necítil pod psa? Kdo by se necítil špatně, když by za jeden den dostal za pět, začal tedy propadat z němčiny, učitel mu řekl, že je idiot a máma ho seřvala? Každý by se cítil špatně...
Naštěstí byl pátek, ale já se i přesto musela učit. Seděla jsem zase na posteli, nikdo nebyl doma, svítila jsem si jen malou lampičkou a hořela mi svíčka, do uší jsem si pouštěla tichou hudbu a poslouchala. Nakonec jsem učení zaklapla, lehla si, zhasla a dívala se do prázdna. Z ničeho nic jsem se přetočila a zadívala na svíčku, která pomalu dohořívala a napadla mě otázka:
"Co kdybych se zabila?"
Myslela jsem si, že tím všechno skončí... Že se nebudu trápir se školou, že mě nebude trápit rodina, máma, učitele... Nikdo... Ležela jsem tak a cítila slzy, co mi tekly po tváři. z ničeho nic, stiskla jsem rty a zavřela oči. Ta myšlenka mě tak chytla... Natolik, že jsem ji chtěla uskutečnit.
A přesto tu sedím... Čekala jsem do pololetního vysvědčení, čekala jsem, až mě něco popostrčí a vysvědčení byla dobrá "motivace." Nikdy jsem horší známky neviděla. Vzala jsem ten papír a poslušně ho dala rodičům, prarodičům a tak dále.
Oni nekřičeli, což mě překvapilo... Spadl mi kámen ze srdce, když řekli: "Bude lépe."
Chtěla jsem jim uvěřit, tak jsem uvěřila, ale víte co? Vysvědčení se rozdávalo před měsícem a má nejlepší známka je sice za jedna, ale z výtvarky... A tak se učím, dýchám, doufám, modlím se, učím se a prosím alespoň v zítřejší jedničku z dějepisu.
Stejnak mi je zvláštní, jak se pod moji barevnou, vlastně i usměvavou slupkou skrývá... Tohle. Takřka dítě, co přemýšlelo o sebevraždě.

Skončím sama a opuštěna?

20. února 2015 v 18:19 | Smolař
Někteří lidé mi říkají, že jsem naprosto necitlivá vůči své rodině, že bych ani neprostřehla, kdyby najednou má rodina zmizela. Ani bych prej nebrečela, kdyby někdo z nich zemřel. Což musim oponovat, smrt dědy oplakávám kolikrát ještě nyní a to budou dva roky, co zemřel.
Pravdou však zůstává, že mám trochu jinačí vztahy se svými třemi sourozenci, než mají jiní.

Urážej mne, ale ne moje záliby!

16. února 2015 v 17:57 | Smolař
Nikdo mě to neučil, ale prostě jsem sama pochopila, že jestli chci v tomhle světě přežít, prostě nemohu o 1D říct, že jsou špatní, protože je poslouchá jedna spolužačka s kterou se bavím. Naučila jsem se, že nemohu říct, že Supernatural se mi nelíbí nahlas a upozorňovat na to, protože stojím o přátelství s holkou, která onen seriál sleduje. Když jsem posledně řekla, že nemám ráda jednu seriálovou postavu, která zase jiná spolužačka má ráda, byla jsem málem ukamenována. Tak jsem si řekla, že prostě si tyhle názory na postavy, seriály, kapely a další nechám pro sebe, protože někdo prostě nehoduje mému stylu.

Bílá vrána rodiny?

4. února 2015 v 17:48 | Smolař
Mám vcelku početnou rodinu nebo alespoň na moje vlastní poměry mám početnou rodinu. Jednou za dva týdny - nebo nějak tak - se sejdeme na nedělním obědě, mluvíme (většinou o politice, chjo...), jen tak tlacháme, dáme si poté zákusek, kafe či čaj a pak se nějak rozpustíme s domluvou na nějakou oslavu nebo podobně. Dobře si však pamatuji, že jednou se u oběda a po něm nerozebírala politika, gloální oteplování nebo podobná témata, ale rozebírala se homosexualita.
Ano, vážně budu psát o tom všude omýlaném tématu na H.