Tů dů list

8. června 2015 v 21:20 | Smolař
Někteří o mně říkají, že mám mnoho svých osobních cílů, které prostě musím splnit, které musím škrtnout ze svého "to do listu" a pak tím seznamem někomu mávat před obličejem a smát se, že jsem lepší než on, i když nejsem.
Přiznávám, že jsem vážně měla papír, kterej se jmenoval "to do list" a měla jsem tam několik bodů, co chci splnit. Jenže jem ho pak ztratila, sepsala si novej (kterej je nevim kde v krabicích po stěhování) a na starej zapomněla.
Mám tendenci si dávat tyhle citově důležitý věci třeba do batohu, který nosím skoro furt a tak chci mít seznam furt u sebe... Jenže zapomínám.
Nom... Dneska jsem pořebovala batoh, který jsem tak před čtyřmi lety nosila, prohrala kapsy a našla tři věci:
1) Odznak z tábora
2) Pětikilo, co mi dal táta za narozeniny
3) To do list - původní
Samozřejmě, že jsem si sedla a po paměti si srovnávala, co se objevilo na mém "to do listu", který je ztracen někde v krabicích. Furt tam mám napsáno: "Napsat něco, co by se lidem líbilo" - takhle nepřímo píšu "napíšu knihu", pak tam mám to, že zhubnu... Lol.
Ale taky tam je několik věcí, co popravdě nechápu... Mám totiž takovej talent psát v neurčitých věcech, aby ten, kdo to případně našel, netušil, co jsem tím měla na mysli. Takže jo, nemám napsáno "zhubnu", ale mám napsáno "stanu se pírkem" - 12letá inteligence.
Jenže ať přemýšlim, jak přemýšlim... Na tohle za boha nemůžu přijít


"Řeknu to tátovi" - 3 slova... What the fuck?! Co řeknu tátovi? Sakra, dvanáctileté já, víš, kolik jsem toho otci neřekla? Kolik mu toho chci říct? Ale co si timhle sakra myslela ty? Sakra, za 16 let jsem otci neřekla, že ho mám ráda, protože mi nedal možnost, neřekla jsem, že mi chybí, že žárlím na své bratry, protože je má radši, že mi je líto, že nejsem jeho princezna, že mi je líto, že jsem se narodila, že... Páni... Co já vlastně tátovi ve svém životě řekla? Vlastně nic. Vždycky mi připadalo, že mě táta neposlouchal, že existovali pouze moji bratři a já byla ta dcera, která byla opomenuta, však... Mám vzdálenou rodinu na Moravě, jednou jsme za nimi se všemi bratry, tátou a macechou jeli a... Táta řekl, že má syna Kubu, že má syna Petra a Tomáše, ale... On už neřekl, že má dceru. Zapomněl na mě. Táty strýc na mě koukal jako na zjevení, myslel si, že jsem dcera macechy z minulého manželství nebo tak.. Táta měl čtrnáct let, aby řekl: "Strejdo, mám dcerku, má blond vlásky a oči po mně, je nádherná.." vlastně by mi i stačilo: "Mám dceru, budeš chtít někdy poslat fotku?" ale ani tohle neřekl...
Když se tak vypisuju... Asi jsem vážně chtěla tátovi říct, že ho mám ráda nebo mě raní, že mě nebere jako svojí dceru...

"Znič hloupost" - další... What the fuck?! Dobře, tohle už vážně nepobírám, protože moje dvanáctileté já si myslelo, že je premiantem, rádo se koukalo do své žákovské a dokonce se těšilo, až napíše další písemku, ale takhle... já to nechápu. Znič hloupost... To mám někoho zabít? So... Ve dvanácti jsem měla problém se šikanou, ale... Heh... Send help!

A jenom tak... Písnička nakonec. Ani nevím, čím mě zaujala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama