Záchvaty smutku a pláče

9. června 2015 v 11:40 | Smolař
Nikdy jsem neměla ráda červen. Odjakživa to byl měsíc, kdy učitele šílí, protože se uzavírají známky, já šílím z učitelů a ze spolužáků, máma šílí ze mě a já zase šílím z ní. Právě kvůli tomuhle stresu, kterému nás učitele snad i schválně vystavují, jsem vždycky s mámou a bratrem někam odjela. Ať na chatu do jižních Čech, tak třeba do Egypta nebo někam ke Středozemnímu moři. Byla to naše tradice, jít do školy, hodit na stůl uvolnění a odjed na letiště s tím, že nám za pár hoin letí letadlo... Ten zmatek jsem milovala, to zjištění, že jsem si zapomněla tohle a tohle, protože jsem pospíchala. Ty lety letadlem, jízdy autobusem, dokonce i turbulence mě bavily...
Jenže...
Žádná tradice není věčná. Ta naše skončila v roce 2013 a už druhým rokem je pro mě červen měsícem pláče, smutku a stesku.


Ten poslední rok jsme byli v Chorvatsku. Mohlo být kolem půl desáté, byla jsem tam já, máma, její přítel, jeho dcera, brácha s kamarádem a moje kamarádka. Zrovna jsme řekli, že půjdeme na pláž, brácha s jeho kamarádem si pujčí kajaky a půjdou se projet, já s kamarádkou chtěla na šlapadla. Nakonec se však nekonalo nic.
Máma zrovna zamykala chatu, když jí někdo zavolal, zvedla telefon a do deseti sekund šla k zemi. Plakala, třásla se, nemohla se postavit. Její přítel ji držel. Kamarádka, bráchy kamarád a nevlastní sestra nevěděli, ale my ano...
Děda byl půl roku nemocný. Myslelo se, že operací se to vyřeší, že přijde o nohu, ale přežije, že ho znova uvidíme, až se vrátíme domu, ale nebylo tomu tak. 8 z 10 lidí jeho věku tu operaci nepřežije, ale... Já vždycky věřila, že já jsem smolař a můj děda klikař. Že on bude ten devátý nebo desátý, že ho uvidím snad usmívat se nebo plakat kvůli noze o kterou přišel, ale nebylo tomu tak... 19. června 2013 skončila veškerá má naděje, že dědu ještě uvidím.

Cítila jsem se... Špatně, ale ne kvůli smrti, kvůli sobě. Děda byl... Zrovna tohodle jsem neměla tak ráda jako dědu z otcovy strany, ten se mnou hrál hry, bavil se se mnou a nekřičel na mě. Tenhle ano, poučoval mě, křičel, říkal mi, že jsem Smolař. Kam šlápnu, tam sedm let tráva neroste, zlobil se na mě i dlouho poté, co jsem rozbila okno a vylila zbytek barvy na starý koberec, co se měl vyhazovat. Zlobil se, že jsem nedojedla maso, ale stále jsem si chtěla přidávat rýži... Zlobil se na mě za všechno. Nerada jsem k němu chodila, když nebyla babička doma, protože jsem se bála. Nikdy v životě jsem za ním nešla do nemocnice, protože jsem věřila, že můj děda je nesmrtelný...
Byla jsem blbá.
Děda onemocněl v únoru. Převezli ho do nemocnice a přiznali, že nevědí, zda se z nemocnice dostane. Děda si přál, aby za ním přišla rodina, ale ne pohromadě, po jednom. Jeden po druhém. Žena, dcery, vnoučata, pravnoučata... Přišli všichni, po jednom, někdy po dvou. Šli za ním mnohokrát a vždycky plakali, když od něho docházeli. Prý plakalo i to nejmladší pravnouče, kterému byl necelý půl rok. Šli za ním všichni i vícekrát. Jenom já ne.
Měla jsem strach ze všeho.
Jednou jsem tam už skoro byla, prošla jsem vrátnicí, šla do hlavní budovy, zeptala se, kde mj děda leží a poté jela do patra výtahem. Našla jsem jeho pokoj a chtěla otevřít dveře, ale někdo je zevnitř otevřel první. Vyšel asi třicetiletý muž, odcházel od maminky nebo tak, dveře každopádně nechal otevřené. Koukala jsem se tam a hledala dědu. Ležel u okna... Vždycky rád ležel u okna a sténal bolestí. Chtěla jsem za ním jít, ale nemohla jsem, zavřela jsem dveře a odešla. Já za ním nemohla jít, protože jsem se bála.
Jak jsem řekla, byl nemocný půl roku a za ten půl rok jsem ho neviděla. Všichni se mě ptali, zda jsem za dědou byla a co mi řekl. Nechtěla jsem lhát, ale musela jsem. Řekla jsem, že řekl to, co mi říkal vždycky, když jsem jenom přišla na návštěvu. Ať nesahám na nic cenného, jinak to rozbiju, ať převálcuju učitele svýma vědomostma... ať čtu knihy. Toď vše. Zalhala jsem rodině o svém posledním setkání s dědou a po jeho smrti jsem ani moc neplakala.
Děda byl první blízkou osobou, která zemřela. Nechápala jsem, jak mám smrt brát, byla jsem hloupá...
A i po dvou letech jsem pro něho neplakala, protože je furt se mnou.
Když jdu k babičce... Není tam, ale já si myslím, že třeba venčí Andyho, který také již není. Nebo si myslím, že je s kamarádem na pivě, ale nedokážu říct, že zemřel.
Když jsem doma... Máme v předsíni fotky a je tam i jeho. Cítím, že tam je... Nemám potřebu plakat.
Ta fotka je i u tety. Nemám potřebu plakat.

Jenže teď... Je červen a já nejsem doma. Nemám dědovu fotku a pomalu si to uvědomuju. Pláču, když se podívám na knihy, na učení, do zrcadla... Říkají, že jsem mu z rodiny nejméně podobná, ale jako jediná mám jeho vlasy. Husté, blonďaté. Ve svých skoro devadesáti letech si děda stěžoval, že je mu v létě ve vlasech teplo, že jsou dlouhé a nejdou rozčesat... Mám to stejně. Mamka a ani babička, nikdo nikdy nedokázal rozčesat mé vlasy. Dělal to děda a já zase rozčesávala vlasy dědovi. Bylo to... zvláštní a přitom pěkné. Sdíleli jsme spolu jenom tuhle věc, žádnou jinou.
Mohli mi být čtyři roky, možná pět. Děda mi zrovna rozčesával vlasy a babička se tiše smála, jestli by nebylo lepší mít vlasy po někom jiném, abych neměla tohle trápení.
Prý jsem řekla, že ano. A dodala jsem, že bych po dědovi měla raději oči.
Chápu, proč jsem to řekla. Děda měl nádherné oči. Říct, že byli modré je málo... Byli nejmodřejší, nejkrásnější. Miluju každého modrookého, protože mi svým způsobem dědu připomíná. Ale stejně tak miluju lidi s blond vlasy, s delšími a... Celkově miluju lidi, co se dědovi v něčem podobají. Drobnými rty, strništěm, milováním flanelových košilí... A sice tu vůni už moc nepotkávám, ale miluju vůni mýdla z jelena. Děda se celý svůj život ničím jiným nemyl. Dříve mi to smrdělo, ale teď mám doma mýdlo z jelena jenom tak... Z principu a vzpomínání.
Nevím... Ale fotka, mýdlo, nazpívané písničky, dopisy a pohledy, nakreslené obrázky... Když ty věci mám poblíže sebe, tak žiju ve světě, kde můj děda stále žije, ale teď... Nemám nic, ani drobnost a stýská se mi.
Chci svého dědu. Nebo chci vrátit čas a jít o té nemocnice a poslechnout si, co mi můj děda chtěl říct předtim, než zemřel...
Slzý mi oči, takže... už raději nebudu psát a půjdu vzpomínat.
A aby toho nebylo dost... Nebyla jsem na pohřbu svého dědy, protože jsem byla na mistroství republiky a trenér mě nechtěl ani na jeden pitomý den pustit.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama